Názory

Contagious

25. ledna 2021

Proč pandemie srazila kreativitu na kolena 

Martin Lindstrom vysvětluje, proč naše pracovní návyky během pandemie škodí kreativitě

V jedenáct hodin večer jsem se přistihl, jak na monitoru zírám na dokument ve Wordu. Skládal se z pouhých pěti slov. Během posledních devatenácti dní jsem těchto pět slov přemílal, měnil a přepisoval snad stokrát. Mého editora by to zrovna neohromilo.

INC nedávno napsala, že kreativita v době Covidu-19 prosperuje. Já zastávám přesně opačný názor. Kreativita v Covidem sužovaném světě selhává. 

Poprvé mi to došlo při rozhovoru s blízkým přítelem, globálním marketingovým ředitelem Burger Kingu Fernandem Machadem, který je známý mimo jiné díky Super Bowl reklamě s Andym Warholem, kampani KFG nebo iniciativě „moldy Whopper“. Řekl mi, že prakticky všichni lidé na kreativních pozicích, které zná, se nachází na pokraji zhroucení. Řekl mi, že většina členů kreativních týmů pravidelně navštěvuje psychologa. Ztrácí schopnost tvořit.

Proč v době, kdy z cestování zbyla jen vzdálená vzpomínka, zmizely zdlouhavé schůzky v kancelářích a doma máme mnohem víc času než dřív, kreativita strádá?

Téměř před třiceti lety jsem při spolupráci s Legem provedl jeden netradiční experiment. Cílem nebyla jen snaha o porozumění kreativitě ale také tomu, jak tyto „novinky“ (ruční herní konzole Donkey Kong) ovlivňují dětskou kreativitu. Schopnost hrát si (se stavebnicí) tvoří ve své podstatě samotnou budoucnost Lega, které tehdy sledovalo, jak jeho prodeje kvůli nové mánii klesají. Jen o několik let dříve jsem provedl jiný experiment, snad jen proto abych o dva roky později zjistil něco udivujícího a děsivého. Děti ztratily schopnost točit tužkou mezi prsty, aniž by jim spadla. Ztrácely se jejich jemné motorické schopnosti. A s přesunem dětských her ze hřišť k obrazovkám zmizela také kreativita z mozků předpubertálních dětí. 

Postupem času jsem si během spolupráce s různými kreativními týmy z celého světa všiml, že v některých situacích kreativita na obrazovce vzkvétala. Ale v jiných situacích jako by někdo stiskl tlačítko k deaktivaci kreativních schopností.

To mě zaujalo a začal jsem zaznamenávat úroveň své vlastní kreativity – dobré dny i ty špatné. Ukázalo se, že většina mých kreativních momentů se neodehrála když jsem seděl u stolu a už vůbec ne když jsem zíral na obrazovku. Došlo k nim ve stavu beztíže, kdy byla síla gravitace zanedbatelná – v bazénu. Přenos tohoto zjištění do skutečného světa samozřejmě nebyl přímočarý úkol. Nabízí se například otázka, jak jsem si měl dělat poznámky při plavání bazénů? Jak bych mohl ignorovat udivené zírání ostatních plavců? Ale zjistil jsem, že jsem byl schopný ve vodě řešit složité problémy, načrtnout ten těžko formulovatelný dopis a brainstormovat jen obtížně uchopitelné koncepty. Dokázal jsem se těmto výzvám postavit i na souši, ale jsem si jistý, že ne s takovou mírou kreativní elegance. Zjistil jsem, že v tom nejsem sám. Když jsem se o svou „vodní chvilku“ nad večerní skleničkou podělil s dalšími kreativci, svěřili se mi, napůl nevěřící a napůl v zamyšlení, že došli k naprosto stejnému závěru.

S mým uvažováním se vyvíjela i moje posedlost záchranou mé kreativní mysli. Zjistil jsem, že některé typy interakcí probíhající na obrazovce nejen že v okamžiku zabily veškerou kreativitu, ale měly také dlouhodobý negativní vliv, který přetrvával i několik hodin poté, co jsem obrazovku vypnul. S postupným zaznamenáváním mých slabých a silných chvilek se objevil souvislý vzorec. To mě přinejmenším překvapilo. Největší zabiják kreativity? Můj telefon.

Většina lidí by vám potvrdila, že telefony se staly stěžejním nástrojem pro přežití. Je to prodloužená ruka zaměstnávající naše myšlenky, nutí naše mozky pracovat na plné obrátky – přestože někdy naši mysl paralyzuje. Napadlo mě: mohl by tento nástroj obsahující odpověď na všechny otázky, které by vás kdy mohly napadnout a nabízející všechny možné zdroje inspirace, skutečně představovat smrt kreativity?

Prvního ledna 2017 jsem vypnul svůj telefon v rámci individuálního experimentu týkajícího se dopadů telefonu na kreativitu. Plánoval jsem ho pouze na jeden rok. Během té doby jsem získal řadu hlubokých insightů (a teď, téměř o čtyři roky později, jsem telefon stále ještě nezapnul).

Začal jsem věci vnímat úplně jiným způsobem než kdy dřív, znovu jsem objevil kouzlo ticha a začal jsem se seznamovat s novými lidmi. Kdysi, kdykoliv jsem neměl do čeho píchnout, jsem vytáhl telefon a něco dělal, cokoliv aby si lidé nemysleli, že jsem ten typ osamělé nuly, na kterou se vykašlalo rande nebo obchodní partner.

Největším překvapením pro mě nicméně nebylo to, co jsem najednou viděl, ale to, co jsem najednou cítil. V dávných „telefonních“ dobách jsem každou tichou chvilku vyplňoval „produktivním časem u obrazovky“. Například cestou na letiště, při čekání v odletové hale, při čekání na klienty, u večeře, na toaletě. Poslední věc, kterou jsem udělal než jsem před spaním zhasnul světlo bylo vypnutí telefonu a ráno jsem ho jako první znovu zapnul. Když jsem měl minutu, dvě k dobru, ospravedlnil si jsem malou přestávku a vyťukal jsem několik stručných instrukcí pro svou asistentku, listoval jsem stovkami e-mailů, na dlouhé, na pečlivě sestavené e-maily svých zaměstnanců jsem odpovídal pěti slovy. 

Práce mi šla od ruky. Na konci těchto intenzivních sezení mě moje prázdná emailová schránka naplňovala pocitem úlevy a produktivity. Když všech 250 lidí odpovědělo na mé odpovědi, proces opakoval. Aniž bych si to uvědomoval, pořád jsem se vracel do budoucnosti, stejně jako ve filmu Groundhog Day. Na zdravý rozum jsem nedbal. 

Až když jsem telefon na celý rok vypnul, uvědomil jsem si, že jsem se nikdy předtím nenudil.

Jak ale měsíce bez telefonu ubíhaly, nuda se vrátila – a s ní čas přemýšlet. 

Nebylo to snadné. Občas jsem trpěl abstinenčními příznaky, jako bych hledal náhradu za svou drogu. Ale vzhledem k tomu, že jsem neměl nic na práci – jen pouze ticho, začal jsem své myšlenky propojovat novými, nevšedními způsoby. Všímal jsem si detailů, které jsem nikdy předtím nezaznamenal. Nasával jsem inspiraci z každodenního pozorování tak, jak bych si v dobách, kdy mi jako moje zasloužená kouřící pauza, která mě svedla kdykoliv mi hrozila nuda, sloužil YouTube, nedokázal představit. Potřeboval jsem rychle ujistit sám sebe? LinkedIn mi hned podal pomocnou ruku a při tom zamáčknul i nepatrný náznak nudy.   

Začal jsem si uvědomovat, že nuda je ve skutečnosti základem kreativity. Po desetiletí jsem si nudu nedovolil ani na okamžik. Nyní jsem nudou trpěl – a byl jsem kreativnější než kdy dřív.

Nedávno, když osobní setkání nahradily obrazovky, se částečně povinné pivo v pátek odpoledne proměnilo na digitální fenomén. Cesta do společné místnosti, společenská konverzace v kuchyňce, bezstarostné klábosení v jídelně u oběda – okamžiky, které manažeři považují za „ztracený čas“, a finanční oddělení se je zoufale (a rád bych dodal neúspěšně) snaží zaznamenat do pracovních výkazů – všechny se vytratily. Přetavily se jeden po druhém na nekonečný seznam jednoho Zoomu za druhým. Stalo se něco nečekaného – produktivita vystřelila. Některá měřítka vyhodnocují důsledky zvýšené produktivity v miliardách, ne-li bilionech dolarů. Kreativita na druhou stranu zkolabovala. Když se během hovoru odmlčíte na víc než několik vteřin, někdo tam v té tmě určitě hned říká „Martine, zapni si mikrofon.“ Tiché okamžiky přemýšlení zmizely.  

 

Donutili nás, abychom si mysleli, že promítání našich fyzických životů do těch digitálních je lineární proces, ale tak to není.

Martin Lindstrom, Lindstrom Company

 

Zapomeňte na přestávky, dokonce i na toaletu. Jsou z nás odborníci na předstírání, že jsme stále na příjmu, zatímco si ulevujeme. Nakonec, kdo by se odvážil odhalit, že si musí odskočit, když ho sleduje 23 miniaturních obličejů (přestože byste se vsadili, že všichni touží po tom samém)?

A nepředstíráme náhodou všichni, že schůzce věnujeme plnou pozornost, navzdory tomu, že zároveň dokončujeme prezentaci na Zoom, který máme naplánovaný za dvacet minut? 

Teď nedávno jsem po deseti vyčerpávajících hodinách shromáždil poznámky z jedenácti otevřených dokumentů ve Wordu, výsledky jedenácti hovorů na Zoomu daného dne, a plácnul sebou na gauč, jen abych si uvědomil, že moje skutečná, produktivní práce, skutečné myšlení a reflexe, teprve začíná – v osm hodin večer.

Bylo to tehdy, před prázdným dokumentem ve Wordu, kdy jsem si vzpomněl na pocit, který jsem měl před více než třemi lety, když jsem odložil telefon na poličku. Všechny tyhle mini přestávky, pauzy na přemýšlení a hluboké nádechy zmizely. Samozřejmě jsem byl stále fyzicky přítomný, připoutaný k obrazovce, ale nebyl jsem to opravdu já. Byl to robotický Martin nastavený na autopilota, který říkal: „Jo, souhlasím s Ivonne.“ Stal se ze mě: „Pošli mi svůj deck, Dicku“ Martin, „Máš vypnutý mikrofon, Miku“ Martin, „Musím na další Zoom,“ Martin. 

Donutili nás, abychom si mysleli, že promítání našich fyzických životů do těch digitálních je lineární proces, ale tak to není. Tyhle neproduktivní pauzy, stimulativní myšlenky, ta kreativní spojení, okamžiky, které těží z pečlivě vytvořené firemní kultury, vše se ztratilo v překladu. Ano, samozřejmě, několik průmyslů jako například elektronická taneční hudba, skutečně prosperují. Jeden z předních DJs Martin Garrex nedávno řekl: „Nikdy jsme nebyli kreativnější než teď.“ Jak své tvrzení vysvětlil? Obří vlna kreativity vzešla ze skutečnosti, že nejsou na cestách, kde nemají čas, aby se zastavili a přemýšleli. Vyčerpávající koncertní turné, únavu způsobenou časovými posuny a nekonečné přesčasy nahradil „normální životní styl“ okořeněný častými návštěvami domácích nahrávacích studií. Ve spojení s dalšími DJs z celého světa mohou v klidu rozvíjet nápady a skládat na dálku. Ale nezapomeňte, že tyto odvětví stojí na kreativitě. Pohání je zvuk, žádné nekonečné schůzky na Zoomu, prezentace a tabulky.

Nedávno jsem začal přeskakovat každý druhý hovor na Zoomu. Vypínám počítač v půlce dne, vyčlenil jsem si v kalendáři čas a dopřál si čas na přemýšlení. Znovu jsem zavedl přemýšlení na souši, ale také v bazénu. Omezil jsem hodinové hovory na Zoomu na padesát minut a posledních deset mám přirozenou pauzu. Jakmile opustím kancelář, vyhýbám se obrazovce. 

Článek, který právě čtete začal pěti osamělými slovy – těmi pěti slovy, která mě trápila devatenáct dní. Když jsem si začal dávat od obrazovky pauzy, slova se vrátila. 

Podělím se s vámi o tajemství, které vás možná překvapí. Stále žiju.

Po omezení toho všeho jsem se neskácel mrtvý na podlahu. Nikdo si nevšiml, že jsem méně dostupný. Nikdo se nezmínil, že moje miniaturní fotografie chyběla v pasti videohovorů. Naopak si všimli, že Martin, kterého znají pro jeho kreativitu, se kupodivu vrátil. Nikdo nevěděl proč… a nikdo se neobtěžoval zeptat, protože všichni měli plné ruce práce s hledáním linku na další Zoom.

Martin Lindstrom napsal několik New York Times bestsellerů, kterých se prodalo na miliony výtisků a byly přeloženy do šedesáti jazyků. Časopis TIME ho označil za jednoho z nejvlivnějších lidé světa a v roce 2020 ho sdružení Thinkers50 jmenovalo 18. světovým myslitelem z oblasti managementu. Lindstromova nejnovější kniha, The Ministry of Common Sense: How to eliminate bureaucratic red tape, bad excuses, and corporate BS vyšla 21. ledna 2021.

Pro více informací navštivte: MartinLindstrom.com/CommonSense