Přečtěte si exkluzivní úryvek z nové knihy Setha Godina „Tohle je marketing: Proč vás nebude vidět, dokud se nenaučíte koukat“

Často vyprávím příběh kapely Grateful Dead, a přitom neznám skoro nikoho, kdo by měl koule na to, aby se zavázal k podobné službě, aby byl natolik dobrý ve spojení se svým publikem. Poprvé jsem o nich psal před deseti lety a stejně je nás, kteří se raději necháme zlákat hity, které se umísťují v Top 40, pořád zbytečně moc.

Zatím jsem si koupil 233 různých alb Grateful Dead, čili celkem přes pět set hodin hudby.

Grateful Dead jsou téměř dokonalým příkladem vlivu marketingu na nejmenší funkční trh.  Stojí za to věnovat pár minut rozboru toho, co a jak udělali, protože tím lépe osvětlíme onu dlouhou a podivnou cestu, po níž se ubíráme.

Přestože jde o příklad poměrně známý, muzikanti, vydavatelé, majitelé posiloven, šéfkuchaři a učitelé zřejmě zapomínají na onu zásadní lekci, kterou nám udělili Grateful Dead svou neschopností uhnat nějaký hit.

Za prvé, jen málo mladých lidí chce jednou založit kapelu, jako jsou Grateful Dead. Grateful Dead se totiž umístili se svou skladbou na prvním místě žebříčku Top 40 jednou. Jednou.

Lze nad nimi snadno mávnout rukou jako nad jakousi partičkou hippie poděsů. Mají svoje fandy, svoje pravověrné fanoušky, které můžeme taky odzívat jako hippie magory.

A přitom…

A přitom si Grateful Dead přišli na víc než 350 milionů dolarů hrubého příjmu, ještě když byl Jerry Garcia naživu, a na dalších 100 milionů po jeho smrti. Přičemž nepočítám tržby z prodeje desek, výše uvedené částky šly jen z prodeje lístků na koncerty. A většinu z oné částky utržili v době, kdy byla průměrná cena lístku pouhých 25 dolarů.

Jak to? Protože na jejich koncert přišli pravověrní fanoušci. Protože pravověrní fanoušci si to nenechali pro sebe. A protože touha pravověrných fanoušků po propojení se svými idoly je neukojitelná.

Zde jsou rozhodující prvky úspěšného marketingu Grateful Dead:

• Oslovili relativně úzký okruh posluchačů a na ten napřeli veškerou svou energii.


• K šíření svých myšlenek příliš nevyužívali rádio. Raději se spoléhali na to, že jejich myšlenky předají dál přímo jejich fanoušci, a tak je pobízeli, aby si koncerty nahrávali.


• Namísto toho, aby doufali, že osloví větší počet lidí, kteří jim budou trochu fandit, se spolehli na menší počet opravdových fanoušků a ti je podporovali ze všech sil.


• Šli do extrémů na obou stranách spektra (živé koncerty vs. vycizelovaná alba, dlouhé jam session vs. krátké hity do rádia) a obojí se jim dařilo.


• Dali svým fanouškům spoustu témat k diskusím a spoustu důvodů k zastání. Zasvěceným i nezasvěceným.

K úspěchu potřebovali tři věci:

• Mimořádný talent. 146 koncertů ročně prostě nenafixlujete.


• Ohromnou trpělivost. V roce 1972, což byl podle některých pro kapelu vrcholný rok jejich kariéry, chodilo na jejich koncerty jen nějakých pět tisíc lidí. Někdo se stane slavným přes noc, pro Grateful Dead to znamenalo deset let práce.


• Odvahu ke svéráznosti. Asi nebylo jednoduché sledovat The Zombies, The Doors a dokonce i The Turtles, jak prodávají desky jak na běžícím pásu. Tedy po jistou dobu.

V roce 1972 jim jejich zarputilost, vstřícnost a velké štěstí náhodou dopomohly k překvapivému úspěchu. Dnes však ve většině odvětví (včetně hudebního průmyslu) není takový úspěch žádná náhoda. Toto je nejlepší cesta k úspěchu a v mnoha ohledech také nejvděčnější.